Odkazuji na moc hezký článek od Aničky Pohořálkové. Cituji úryvek:

Z pohledu biologie lidského chování jsou naše děti nošenci. 
Biolog a etolog Bernard Hassenstein zavedl v roce 1970 dělení mláďat savců podle jejich typického chování na tzv. nošence, hnízdoše a běhavce.

Hnízdoši se rodí se zavřenýma očima a uzavřenými zvukovody, neumí se posunovat a jsou stěží schopni sami regulovat tělesnou teplotu. Potřebují ochranu hnízda, kde mohou být zanecháni matkou. Jejich strava je zasytí na dlouhou dobu. Během nepřítomnosti matky se chovají tiše. Naproti tomu běhavci jsou jakýmsi zmenšeným obrazem svých rodičů, mohou svou matku zakrátko po narození následovat a potřebují být neustále v její blízkosti.

Než byl v roce 1970 profesorem Hassensteinem zaveden typ mláďat nošenců, byl člověk počítán spíše mezi hnízdoše, což nám dnes připomíná obvyklý způsob nakládání s kojenci. Nošenci jako opice, koaly a jiní, se mohou nohama a rukama přidržovat srsti matky. To lidští kojenci nemůžou. Musí být drženi a podporováni.

Být sám znamená pro nošence totéž co být opuštěn, je to život ohrožující stav a mládě trpí velkým strachem. Člověk je podle této teorie typický nošenec, v čemž se podobá svým příbuzným primátům.
I dnes máme možnost pozorovat na svých dětech chování, které nás se skupinou nošenců jednoznačně identifikuje.

To, že nošenci jsou biologicky přizpůsobeni na neustálý tělesný kontakt s matkou konstatuje moderní vědecká disciplína etnopediatrie, která se zabývá mj. tím, v jakém vztahu jsou biologické potřeby a kulturně utvářené modely péče o dítě.

Při kontaktu kůže na kůži vylučuje matka i dítě hormon lásky – oxytocin. Nejvyšší hladina oxytocinu v těle matky a dítěte je v okamžiku porodu a těsně po něm,  ale i pak má oxytocin velký vliv na budování vazby mezi matkou a dítětem. Má také zásadní vliv na kojení.

Kromě těchto taktilních podnětů vstupuje do hry i čich. Miminko udržuje termoregulaci zejména hlavičkou,  proto hlava vydává nejsilnější pachové vjemy. Bylo zjištěno, že tyto čichové podněty v limbickém systému matky podporují mateřské chování.

O lidských mláďatech se soudí, že jsou to nošenci pasivní, stejně jako například klokani. Vypadá to, že nošení zajišťuje matka a nošenec je pouhý nečinný objekt. Přibližším pozorování máme ale možnost zjistit, že tomu tak není. Jak ve své knize Ein Baby will getragen sein popisuje Evelin Kirkilionis, odbornice na biologii lidského chování (humánní etologii), děti zaujímají spontánně a vytrvale polohy, které nedávají smysl, pokud si neuvědomíme, že jsou adaptací na nošení.

Zajímavým dokladem o fyziologické podstatě této polohy je výzkum orientovaný na prevenci a léčbu dysplazie dětských kyčlí. Jedním z vůbec prvních lékařů, kteří na tuto souvislost upozornili byl japonský  lékař Nagura, který si už ve čtyřicátých letech 20. století všiml, že změna způsobu péče o malé děti patrně vysvětluje to, že se v Japonsku začal vyskytovat problém luxace kyčlí (do přelomu 19. a 20. století jev v podstatě nevídaný).

Z výše popsaného je více než jasné, že jako fyziologickou polohu pro nošení vnímáme polohu vertikální.
V této poloze je možný kontakt tělo na tělo v největší možné míře.
Tato poloha umožňuje matce vnímat intenzivně čichem vůni dětské hlavičky.
Reflexní chování dítěte při zdvižení a přiložení na tělo – zvednutí a pokrčení nožiček v tzv. abdukčně flekční poloze – dokazuje, že dítě hledá oporu těla nosiče.
Také úchopový reflex se nám lépe osvětlí, když pochopíme, že je pozůstatkem z doby, kdy se mládě rodu homo muselo pevně držet srsti matky a nošení bylo podmínkou jeho přežití.

Vertikální nošení s abdukčně flekční polohou dolních končetin je velmi příznivé pro zdravý vývoj kyčelních kloubů.

Snad největším argumentem pro nošení je fakt, že i v dnešní době se odhaduje, že dvě třetiny obyvatel této planety stále děti převážně nosí a jen jedna třetina používá kočárky. Je těžké představit si, že by takto historicky i teritoriálně rozšířená praxe byla zdraví škodlivá…

Celý článek je dostupný zde.

Foto: ZOO Praha